Za devatero horami, devatero řekami, bylo nebylo jedno království. Honza právě draka přelstil a půl království a ruku princezny získal. Lid slaví. Na zámku i v podzámčí medovina proudem teče, na rožních se celá prasata opékají. Kejklíři kejkle provádějí a hudci vyhrávají. Noc neexistuje, lid slaví se všech sil. I král slaví a královna jakbysmet.

Jen Honza neslaví. Honza v královském apartmá sedí, tvář zachmuřenou, na dveře kouká. Dvoukřídlé, z dubu pevného, tmavě mořeného. Tak tmavě, až vstup do jeskyně dračí připomínají. A za nimi, nebezpečnější než saň vícehlavá, princezna -- Honzova novomanželka.

Při pomyšlení tom se Honza ještě víc zachmuří. Práce špatná to nebyla, do království sužovaného vyrazit, draka přelstít a nebo ve spánku holí přes hlavu (či hlavy) kyjem praštit, pytel zlata za odměnu vybrat a hurá dál.

Než skrblík místní mu dceru svou, spratka nevychovaného, místo poctivého zlata nacpal. A půlku království? Zajisté, ale nejdřív musí syna zplodit.

Když klika cvakne, stále ještě zachmuřeně sedí a přemýšlí. Princezna dorazila. Tvář ruměncem zdobená, oči rozzářené. Do pokoje vstoupí, ani dveře za sebou nezavře a hned vykřikne.

"Honzo, konečně!"

Pro větší efekt hřeben z vlasů vyjme, hlavou pohodí, kaskádu ohnivě rudých vlasů na ramena a záda rozprostře. Prsty nervózně s náramkem si pohrávají. Raději šaty uhladí, narovná se a pohled plný očekávání na Honzu upírá.

"Konečně co?"

Princezna ztuhne. O věcech co se mezi mužem a ženou při svatební noci dějí, královské chůvy a vychovatelky příliš nemluvily, vždy zrak odvrátily a hovor na ceremonie dvorní či vyšívání stočily. Ale služebné servítky si nebraly. Otevřeně spolu mluvily, zvlášť když nevšimly si, že princezna potají naslouchá. A výraz zamračený, nerudný, v jejich popisu novomanžele nefiguroval.

"Přeci završení našeho sňatku!"

Sotva ta slova vyřkne, zrudne a stydlivě odvrátí tvář. Copak cudná dívka dává najevo po čem touží? Váhat by měla, vykrucovat se a muže nechat, aby ji svedl. Aby viděl jak velký ústupek mravům slušným pro něj dělá. Aby ji jako samozřejmost nebral. Tedy, alespoň podle komorných...

Ve snaze situaci zachránit, narovná se, zhluboka nadechne a ňadra vpřed vystrčí. Vrhnout postranní pohled, co ty na to Honzo? Ňadra, oko muže vždy zaručeně uchvátí! Tedy, alespoň podle komorných...

Honza dál se chmuří. Završení sňatku? Nemá to náhodou něco společného s plozením syna? Co vlastně po něm kdo chce? Draka vyhnat, to jim nestačí? Podívejme na spratka, jak pýchou se dme.

Proč její nastávající se stále mračí, princezna nechápe. Ale v hloubi duše podezření temné růžky vystrkuje a její jasnost k závěru ukvapenému dochází.

"Jak se opovažuješ! Sláma z bot ti kouká a ty za lepšího považovat se budeš? Dívka rodu urozeného, hlavy království dcera jediná! To ti nestačí?"

"Cože? Jak..."

"Dost dobrá pro tebe nejsem? Na lepší si myslíš? Zprávy špatné pro tebe mám, venkovane odrbaný. Než mě, v království celém i jeho okolí není!"

"Princezno, možná mlčení mé špatně si..."

"Nepřerušuj!" princezna štěkne. Dostat co chce zvyklá je. V ráži slova její přímo od srdce jdou. Co však o touhách jejích odhalují, příliš nepřemýšlí. Pózu zaujme. Dlaní od shora dolů přejede, křivky těla svého zvýrazní.

"Opravdu Hloupý Honza! Víc než jak draka kyjem mlátit, v hlavě nemáš. Ani jak k nastávající své správně se chovat, netušíš! Víš vůbec, co o noci svatební dít se má?"

"A dost!" Honza zaburácí jak nikdo k ní si nikdy nedovolil.

Křiku má právě dost. Stejně tak mluvy hanlivé a schopnosti jeho snižování. Že šok v tváři princeznině se zračí? Jedině dobře! Zasloužila by přes koleno přehnout a dostat hezky pětadvacet rákoskou. Hned by splaskla. Pomyšlení na tváři úsměv mu vykouzlí, jenže výprask k noci svatební zajisté nepatří. Jen pověst burana by potvrdil.

Rychle přemýšlí. Co kdy zaslechl, co kde přečetl o noci svatební a dětí plození. Moc toho není. A pak, jak blesk z čirého nebe, konečně pochopí!

Vyrůstal na vsi. Jak lidé plodí syny nevěděl, pro vyhánění draků a záchrany princezen, hloupostem věnovat se čas neměl. Ale dítě z vesnice od malička ledacos vidí a slyší. Jak připouštějí se krávy, jak mrouskají se kočky a nebo jak vesnický podvraťák sousedovu fenku obskočil.

"Že nevím jak se to dělá! Nic snadnější není! Všechny pochyby tvé hned rozptýlím!" vykřikne a k princezně se hrne.

"O..., Opravdu?"

Princezna celá zmatená je. Na svatební noci přeci nic snadného není. Svádění, sladké řeči, uhýbání, hlavně nedat najevo že i ona zájem mít by mohla. Tedy, tak o tom mluvily komorné.

Ale Honza za ruku ji chytne, na nic nedbá, a již k loži svatebnímu míří: "Snadné. Ty si klekneš na postel..."

Jenže ouha. Postel příliš vysoká je a matrace příliš měkká. Honzovi jediný pohled stačí, že postel k záměru jeho se nehodí. Drakobijec však nikdy neváhá. Peřina z postele na podlahu padne jak čerstvý sníh a na ní vzápětí princezna na všech čtyřech klečí.

"Ale..." vzdechne, oči vytřeštěné.

"Neboj, hned to bude!" a s tímto ujištěním Honza naráz sukni i se spodničkami zvedne.

Princeznina zrudne. Ztuhne. Takhle přeci ne! Ale to už Honzovy kalhoty k zemi klesly a úd až k nebesům se zvedá. Bělostné pozadí, hebká kůže, půlky krásně symetrické. A mezi nimi, nad trsem chloupků zrzavých, cíl snažení, otvůrek pro zasunutí jako stvořený.

Honza poklekne a princeznu za boky chytí. Úd ke jejímu vstupu přiloží a zatlačí. Pomalu a jemně, sice drakobijecem je a muž činu, ale žádné hovado.

Princezna na podlaze královského apartmá klečí, s holým pozadím na dveře stále otevřené mířící, z náhlé akce zmatená. Nic z toho však najednou nedůležité není. Šokem po dechu zalapá a vykvikne.

"Honzo, takhle ne, to nepůjde!"

A pravdu má. Ač Honza se všemožně do ní vstoupit snaží, prostě to nejde. Špička údu ne a ne vklouznout dovnitř.

Vklouznout! To je to správné slovo! Večeře, pečené kuře, leží nepovšimnuta na stole. Honza je přeci muž činu! Tuk a šťávu nabere a úd od špičky po kořen jí pokryje; až celý se mastnotou leskne. A pak ještě pro jistotu, štědře obě půlky princezniny i otvůrek mezi nimi promastí.

Připraven! Znovu poklekne a tentokrát do princeznina otvůrku doslova jako po másle vjede. Vysunout a zase zpátky. Hezky rytmicky, jako když draka klackem po hlavě mlátí. Jen o něco jemněji a princezna důvod si stěžovat mít nebude. Netrvá dlouho a Honza vrcholu dosáhne. Hotovo. Na syna je zaděláno.

Princezna sukni zpět shrne a na pokrývku klesne. Začátek sice strašidelný byl, takové ráz na ráz. A provedení? Nečekané. Ne nepříjemné, ale rozhodně nečekané.

"Honzo," vzdychne, "co kdyby jsi se od mastnoty umyl a pak to zkusíme znova?"

"Znova?"

"Ano, znova. A tentokrát do prcinky místo do zadečku."