Vzduch otevřeným oknem proudící chladný je, přesto však Honza z lože vstal a z okna hledí. Pro tenkou noční košili na rukou kůže husí mu vyvstává. Honza však ničeho nedbaje dál z okna hledí. Povzdechne si. Těžký to osud člena rodiny královské, povinnosti čekají. Ptactva zpěv vábivý, paprsky slunce, a den krásný za okny zůstat musí.

S povzdechem druhým do komnaty se otočí. Princezna stále v peřinách zachumlaná leží, ni ručku, ni nosík královský zimě vystavit nehodlá. Ale vzdechy Honzovi spočinout jí nedaly. Hlavu zpod duchny vystrčí a chotě svého se otáže.

"Drahý můj, proč chmury čelo tvé krabatí? Den jasný k náladě tvé se nehodí?"

"Jak náladu svou radostnou udržeti mohu, když povinnosti královské den celý zaberou. Slunce jasné a ptactva zpěv, v místnosti poradní pod přísným zrakem lektorů jen stěží užít si mohu. Kdy naposled jsem mimo zdi zámku den strávil? Kdy naposled jsem vůni zahrady rozkvetlé cítil?"

Pěsti sevřené, Honza své emoce zpět pod kontrolu dostane, hlavu odvrátí, a s vervou menší pokračuje.

"Ze dne krásného rád bych se radoval, avšak vůči království povinnost přednější je."

Smích jako odpověď nečekal. Princezna se řehtá až peřiny moře rozvlněné připomínají. Směje se s radostí a gustem, smíchem nakažlivým. I Honzovi, přes chmury temné a veselí na něj cílené, rtů koutky zacukají.

"Honzo, ačkoliv nutit tě nikdo by si nedovolil, dny celé povinnostmi trávíš. Lektoři a učitelé již vyčerpáním padají jak tempo tvé držet se snaží. A floutci a poskoci co okolo dvora se drží? V obavách ráno vstávají, že úkoly i pro ně si najdeš, a oni -- ach hrůza -- pracovati budou muset."

"Když den či dva od práce odpočinout se rozhodneš, stěžovat nikdo si nebude."

Nevěřícně Honza na princeznu se podívá. Že úkoly své plniti nestíhá pocit měl. Že tempo co jemu pomalé zdá se být, příliš rychlé je? Přemítá, v tváři jeho smysl pro povinnost s touhou užít si den krásný bojuje. Povinnosti volání silné zdá se být, princezna však moment kritický vytuší a na pomoc přispěchá.

"Znát království své, jednou z mnoha povinností královských zajisté je. Proč příjemné z užitečným nespojit a na vyjížďku po okolí nevyrazit?"

~ ~ ~ {:class="center-text"}

Podkovy dvojice koní vesele na cestě udusané zvoní, Honza s chotí svou mezi loukami, háji a lesíky v okolí zámku blízkém i vzdáleném projíždí. Idyla však trvání dlouhého nemá. V nadšení ze dne volného, v touze dostat se pryč z poradních sálů, Honza opravdu daleko zamířil.

Hrad v dáli se skvěje, maličký jak hračka. Princezna v sedle vedlejším, již nějakou dobu se ošívá a poposedává. Nakonec udržet se nemůže a otázku položí.

"Milý můj, kdy zpět zamířit hodláš? Hodiny již na cestě trávíme a konec v dohledu není."

"Ještě ani poledne není, v brašnách sedlových jídla a pití dostatek. K návratu nic nás netlačí."

"Netlačí!?" vyjekne princezna, zlost špatně skrývajíc. "Ještě šprťouchlata si ze mě dělat budeš?!"

Nic zlého netuše, Honza výběrem slov svých na téma citlivé narazil. Ten tón již dobře znal. Rychle, důvod popuzení najít, odstranit a milou uchlácholit. Jinak týden v hádkách a osočování stráví.

"Má milá, smím důvod nechuti tvé znát? Sotva chvíli je to, co krásy kraje jsi opěvovala, ni chmury, ni smutku v hlase tvém slyšeti nebylo."

"Tohle!" princezna mávla a na sedlo ukáže. "Sedlo dámské podkonímu jsi zakázal, sukně doma nechat mě přinutil a v kalhotách v sedle pánském jet mě nechal. A nyní..."

Se slovy těmito princezna řeč svou ohnivou znenadání zarazí, slova další přes rty sevřené neprojdou.

"A nyní...?" Honza k pokračování ji vybízí.

Princezna rudne, ošívá se, avšak nakonec s pravdou ven musí. Větu načala a bič sama na sebe upletla. Honza pokračovat ji nutit nebude, avšak nedokončí-li co začala, každá stížnost další ignorována bude. To již zná.

"A nyní mě tlačí..." špitne.

"Co tlačí? Řemen za jízdy se přetočil?"

"Ne, řemen ne..., ale..., je celá otlačená..." hlasem tichým, nejistým mumlá.

"Otlačená? Kdo?"

"Honzo, ty hlupáku nechápavý. Moje prcinka přece!" princezna vybuchne a na lesy široké huláká. "Na kalhoty, na obkročmo sezení zvyklá není! A teď už celá otlačená a odřená je. Pořádně sedět nemohu a ty jen dál a dál pokračovat chceš."

Křik Honzu překvapí, avšak jednou drakobijcem, navždy drakobijcem. Nejlepší obrana je proti-útok.

"A co já s tím dělat mohu?! Snad pofoukat a pohladit ti ji mám?!"

Jak malé dítě se vzteká, jak na malé dítě na ni mluvit bude. I když ví, že olej do ohně přilévá. Avšak reakce princeznina nečekaná je. Místo tirády další, výraz zamyšlený a v očích do široka otevřených, překvapení a důvěra nekonečná se zračí.

"A to pomůže? Pokud ano, tak určitě. Pohlaď mi ji a pofoukej."

V měsíci letním najít sena kopenec ani slepému problém nečiní. Honza slepý není a tak dřív než princezně ruměnec z tváře zmizet stihne, oba koně u keře lískového přivázáni stájí. Své milé ze sedla pomůže, pak do hromádky trávy voňavé ji posadí. Tkanice kalhot, jež by nezkušené dívčí ruce dlouhé minuty odolávaly, rozváže. Pak kalhoty stáhnout již potíž není.

Stébla trávy princeznu na sedínce holé škrábou. A nejen tam, stébla pichlavá se ani prcince dlouhou jízdou podrážděné nevyhýbají. Ovšem, přes stížnosti předešlé, nepohodlí najednou důležité není.

"Honzo! Jak uprostřed luk širých, bez kalhot, s pozadím holým seděti mohu?" rděla se princezna.

"Ale kuš, prcinku pofoukat a pohladit jsi chtěla, tak nyní drž."

Nohy štíhlé, bělostné, Honza nesmlouvavě od sebe roztáhne. Poklekne a tvář svou ke klínu odhalenému skloní. Přestože foukání stěží velkou pomocí bude, že princezně bulíky na nos věšel, najevo dát nemůže. Do práce se tedy pustí a dechem svým rtíky zarudlé ovívat započne.

Dlouho netrvá a do vůně suchého sena se jiná vůně míchá. Honza oči přivře, co nos mu říká rozpoznat se soustředí. Vůně nová a přeci povědomá. Se dny letními, na louce dováděním, spojenou ji nemá. Ale kdepak ji dříve cítil? Čichá, přemýšlí, hlavu namáhá a přitom na prcinky ofukování nezapomenout se snaží.

Ah! Honza se překvapen napřímí. Už ví kde vůni podobnou cítil.

"Honzo, foukání jež pomoci mělo, zdá se, na bolístku moji nepomáhá. Jist jsi si, že metoda tato účinná je?" pofňukává princezna, ale v řeči její zvláštní podtón zaznívá. Stejně jako vůně, nový a přeci povědomý.

"Má milá, chvilku strpení ještě mi dopřej a zklamána nebudeš."

S potutelným úsměvem milé své do klína se znovu ponoří. Tentokrát však na pouhé foukání pomyšlení nemá. Tvář svou ještě víc přiblíží, až rty jeho se rtíků jejích dotknou v polibku letmém a šokujícím.

Čas nelibost svou vyjádřit princezně nedá a v líbání pokračuje. Zkusmo jazykem chuť dříve nepoznanou okusí a lahodnou jí shledá. Jako dítě homoli cukrovou, zleva a zprava olizuje, nejdříve jen lehce jazyka špičkou dotkne se a pošimrá. Pak rytmus a přístup změní, ústy celými se přisaje. A odspoda vzhůru jazykem celým rtíky princezniny laská.

Vzdechy, nejprv tiché a tlumené, na síle nabírají. Honza i zuby zapojil, jemně a opatrně okousává a závojíčky potahuje. Pak znovu jazykem do práce se dá.

"Ách, óch, ..., Honzo nepřestávej!"

Že cestu dobrou zvolil, Honzovi jasné je. Sotva ústa odtáhne, by dechu popadl a pohledem na rozkoš ve tváři princezniny se pokochal, ona mu klínem vstříc vyjde a pokračování se dožaduje. A Honzův úd jak obušek dubový je -- tvrdý a k akci připravený.

Ač rád by prcinku princezninu protáhl a chtíč svůj uspokojil, slyšet ji vzdychat a kvílet slastí jako nikdy předtím, Honzu fascinuje a v ústy dráždění pokračovat nutí. Jeho milá poprvé vzrušení nevázané najevo dává, poprvé ruce své v pěst svírá, nohy napíná a klínem svým na něj doráží.

"Honzo! Ách, ještě, ještě. Honzó!"

Princezna v křeči skoro do mostu se vzepne, tělo celé roztřesené. Co děje se Honza netuší, ale instinktu následuje. Zadeček rukama podloží a dál v dráždění pokračuje -- než princezna ochabne a rukou hlavu mu odtáhne.

Je ticho, jen rychlým oddechováním rušené. Honza k princezně do sena se přitulil. A jako dítě v náručí ji drží a objímá, než chvět se přestane.

~ ~ ~ {:class="center-text"}

Princezna opět v sedle sedí, s pohledem nepřítomným stébla trávy z vlasů vyplétá. Koně otočili a zpět k zámku míří. Oba sice mlčí, ale že událost oběma myšlenky uchvátila, pochyby není.

Honza koně svého blíž přivede, natáhne se a z vlasů své milé stéblo opomenuté vytáhne.

"Lože v komnatách než kupka sena pohodlnější bude. A trávu z vlasů pak vyčesávati zapotřebí nebude."

"Ale," rdí se princezna. "Vzdechy mé příliš hlasité jsou, co komorné a služky si pomyslí? Co mezi sebou říkati si budou?"

"Nic, komorné z komnat přilehlých vykážeme a dveře, okna důkladně zavřené, vzdech rozkoše jakkoliv hlasitý ven nepustí."

Princezna s Honzou se na sebe usmějí. Slov dalších již netřeba.