Hlas učitele tance, dvorních mravů a floutka nesnesitelného Honzovi v uších nesrozumitelně hučí. Jak bzukot v úle včel lesních zní, leč na rozdíl od bestií pichlavých, bez smyslu a užitku.

"Honzo, když dáma do sálu vstoupí, tak musíš... bzzz, bzzz, a ne aby jsi jen bzzz bzzz..."

Než floutka poslouchat, s drakem krvežíznivým by se radši popasoval. Přesto Honza uši napíná a vše zapamatovat se snaží. Když už se princem stal, mravům novým naučit se musí. Původu nízkého, avšak rozumu bystrého -- rychle se učí a cviku má také dostatek, mnohé lekce dokonce za zábavu považuje. Dvorní mravy k nim nepatří, komplikované jsou a pravidla, příkazy a zákazy často na první i druhý pohled smysl postrádají.

Mezitím v komnatách královských princezna čeká, tvář zachmuřenou, nervózně přechází. S nastupujícím létem tlusté zimní oblečení ve skříních mizí, šatem lehčím a vzdušnějším nahrazeno. S každou odloženou vrstvou figura ženská víc vynikne. Stačí rozhlédnout se a sledovat jak muži původu prostého i vznešeného, skrytě i nepokrytě, pozadí a poprsí žen kolem procházejících nadšeně pozorují.

Povzdechne si. Štěbetání služek a komorných opět poslouchala, co slyšela však na klidu jí nepřidalo. Muži prý na poprsí vysazeni jsou. Nejlépe když ňadra plná jsou a švy halenky k prasknutí napínají. Při pohledu na taková ňadra jim prý oči mohou z důlků vypadnout.

Do zrcadla se podívá, jak v lehkém letním šatu její figura vypadá, zkontroluje. Znovu si povzdychne. Zkusmo ňadra svá do dlaní vezme a potěžká. Pevná a hezky tvarovaná, to ano. Jen velikosti se jim nedostává. Švy halenky a oči mužů v bezpečí jsou. Navíc pár dní posledních pozor dávala, za jejímu živůtku pozornost věnuje. A on nic.

Proto nejdříve ke lsti se uchýlila a živůtek složeným kapesníkem vypodložila. Co na velikosti získala, na tvaru ztratila a o pohodlí mluvit se vůbec nedalo.

Pak švadlenu o halenku menší požádala, by prsa na tvaru neztratily a přesto švy řádně napínaly. Nová halenka i o něco hlubší dekolt měla a když ve chvíli vhodnou se předklonila... Avšak zrak Honzův uchvátit se nepodařilo. Co víc, sotva jeho oči na jejích vnadách spočinuly a naději v ní probudily, již zase jinam se dívá.

Dveře se otevřou, Honza do komnat se navrací. Z výuky mu v hlavě stále hučí a myšlenky jedna přes druhou se pletou. Zrak na princeznu mu padne a ňadra látku napínající. Pak, poslušen mravů dvorních jež celý den procvičoval, zrak odvrátí. Je těžké princem být, radostí malých i velkých si odpírat. Radši s drakem by zápolil.

Princezna zbledne. Vnady její nedostatečnéjsou. Honzovi pouhý pohled nesnesitelný je a odvracet se musí. Těžko u srdce, smutek svůj v hloubi duše své skrýt by chtěla, avšak schopna není. Honza vždy bez okolků a přímo k věci mluví. A o ňadrech jejích se zatím ani slovem nezmínil. Princezna váhá. Má se zeptat? Nebo radši mlčet, aby obavy její se nepotvrdily?

Vždyť naděje až poslední umírá, princezna hrdě na zteč vyráží: "Honzo. Vidím, že zrak svůj odvracíš."

Živůtek rozepne a ňadra Honzovi na odiv vystaví. "To vnady mé za pohled nestojí? Malé jsou, to připouštím, snad alespoň tvar jejich oku libý je?"

Hrdina, muž činu co draku tváří v tvář nezaváhal, před útokem nečekaným bránit se schopen není. Co ji to zase popadlo? Plky komorných poslouchala? Ňadra pohledná má, proč cavyků tolik a pokřik hlasitý na něj zkouší? Ustoupit? Chlácholit? Ne, dramata zbytečná již s princeznou zažil, ani jedno nepomáhá a pak týdny celé s ní vydržet nejde.

"Má milá, otázku závažnou přede mne kladeš," vážným hlasem praví a do protiútoku se chystá, "ukvapeně a bez rozmyslu odpovědět nemohu. Jak tvar a velikost vnad tvých hodnotit mohu, když zblízka je studovat příležitost jsem neměl? Přistup a otázku řádně je prozkoumat mě nechej."

Princezna strne, v nitru jejím srdce nadějí poskočí. A divoce se rozbuší. Ňadra odhalená jen tak na odiv má dát? Červeň do tváře se jí krade, pocity smíšené jí zmítají. Naděje? Vztek? Stud? Času na rozmyšlení však mnoho nemá.

Honza k ní přistoupí a na holá ňadra dlouze se zahledí. Že překvapená princezna málem na místě poskočila, ignoruje. Kopečky prsou opravdu malé jsou, do dlaně každý by schoval. Kůže jako alabastr a dvorce jen o odstín růžovější. Ve středu jejich hrdě trčí hroty bradavek. A dekolt pihami posetý doplňuje vzhled na první pohled rajcovný.

"Hmmm..." vnady bedlivě studuje. "Hmmm? Hmmm!"

Nos nakrčí a čelo svraští a princeznu dál napíná. Jak na něco tak překrásného by s nelibostí dívat se mohl? Mrav dvorní čert aby vzal! Zvlášť když tvář a dekolt princeznin červánky studu pokrývají.

Princezna, rudá jak rak, ňadra dál předvádí. A doufá. S každým uplynulým okamžikem větší a větší naději si dělá. A pak v ní hrkne -- Honza bradavku uchopil a jemně mezi prsty ji válí. Jak blesk z nebe čistého, vlna vzrušení jí projede. Hroty bradavek se krví nalily a pod dotykem nečekaným v kámen ztvrdly. Když Honza ruku druhou přidá, princezně vzdech tlumený z úst unikne.

Honza polkne. Když už mrav dvorní porušit, tak s plnou parádou! Hlavu skloní a jazykem kamínek zduřelý pohladí. Vzdech roztoužený znamení mu dává, na cestě dobré je, jen odvážně vpřed! Rukou jedno prso hladí a masíruje, druhé jazykem objíždí, do úst bere. Pak jej lehce zuby poznačí a princezna už vzdechy vyrušené tlumit se nesnaží.

"Jaj!", překvapeně vyjekne, když ji Honza náhle čelem vzad otočí. Zezadu vnady do rukou chytne a do ucha zašeptá.

"Malá opravdu jsou, do dlaně jedno každé schovám a ani kousek nejmenší vidět není. Avšak ňadro levé i pravé tvarem, pružností i na dotek velmi, velmi příjemné jsou."

By slovům svým větší váhy dodal, obě zkusmo potěžká, pak bradavky znovu mezi prsty promne. Do vzdechů princezniných s hodnocení svým pokračuje.

"Dvorce barvou svou od zbytku se příliš neliší, avšak bradavky samy výrazné a snadno k nalezení jsou. Hmm, a dle výrazů jež hodnocení mé doprovází, citlivost jejich na výši je."

Princezna v nebi sedmém se nachází. Na prsou dotek pouhý, takovou slast že vyvolat dokáže! Honzovy mozoly pokryté ruce dráždí a vzrušují až horkost v lůně jejím náhlou explozí hrozí. Pro požitky nové a nečekané Honzova další slova málem přeslechne.

"Škoda že mravy dvorní na dívky a paní se dívat zakazují. Jinak z těch tvých oči bych nespustil."

"Cože?!" princezna jak čertík z krabičky vyskočí. "Jen proto jsi pohled svůj ode mého dekoltu odvracel?!"

Honzu náhlý výkřik překvapí, na hrátky zapomene a zmaten odpovídá: "A jaký jiný důvod by mohl mít? Vždyť pohled na krásnou ženu po duši pohladí. Tuplem když o choť mou se jedná, v lehkém letním šatu, co křivky jejího těla obtahuje a touhu probouzí."

Odpověď v hlavě princeznině jako zvon zní. Aby ne, však je to poprvé, co Honza zájem o její tělo na odiv dal. A tělo její na vyznání po svém reaguje. Jak jinak než horečnou touhou.

"O obsahů lekcí tvých promluvit si budeme muset," začne hlasem normálním, co však v chraplavý vzrušený šepot se mění, ale až později, nyní dodělej co jsi tak hezky započal...

O stůl se opře, sukni vyhrnutou, zadeček vystrčený, Honzovi odevzdat se připravuje. A Honza? Překvapen, ale na promluvu příští pro jednou se těší. Nyní však opasek povolí, úd svůj vztyčený ze sevření kalhot osvobodí a do sevření kundičky princezniny jej nadšeně svěří.

Mluvit mohou později. O hodně později.