Ne vždy se to podaří, ale když to jen trochu jde, miluji dát si k snídani broskvičku.

Nejdřív se jen kochám. Oblými, baculatými tvary. Jemným chmýřím, ve kterým se lesknou perličky vláhy - jako ranní rosa. Prostě lahůdka zralá k nakousnutí. Sevřu ji mezi prsty, přičichnu. Jazykem přejedu po povrchu. Vůně i chuť jsou zatím slabé, skoro neznatelné. Ale i ten náznak stačí, aby se mi začaly sbíhat sliny.

Palcem najdu šev a zaryji. Hluboko, co nejblíž k jádru. Šťáva vytryskne z otevřené praskliny, třísní mi prsty, stéká po zápěstí. Broskvička se rozvoní.

Znovu se dotknu jazykem a konečně ochutnám tu lahodu. Začnu zlehounka, olíznout kapku tady, chvíli oždibovat tam. Nakonec mi to ale nedá, pomůžu si druhým palcem, rozevřu štěrbinu co to jde. Pak se ústy přisaj a jazykem lemtám a olizuji každou kapku na kterou dosáhnu.

Když nedosáhnu, nebo když se zdá, že jsem z broskvičku vysál dosucha, stačí lehký stisk zubů, nebo zarejděním jazykem. Vymáčknu z měkké tkáně další proud a hostina může pokračovat.

Avšak vše má svůj konec, i ta nejchutnější a nejšťavnatější broskvička nevydrží věčně. S konstatováním, že jsem zase jako prase, dokončím hostinu. Šťáva mi teče po bradě a prsty mám úplně lepkavé. Ale to nevadí, jsem spokojený a trocha nepořádku, ta k pořádné snídani prostě patří. Jinak bych měl pocit, že jsem si jí vůbec neužil.

Snídat broskvičku má jediný problém. Příliš nezasytí, sotva dosnídám, dal bych si znova.