Sedím na balkóně a rozjímám -- už dnes. Bylo to dlouhých čtrnáct dní, ale už každou chvíli se přítelkyně vrátí ze služební cesty... Na tváři mi vykvete úsměv, pokaždé když si vzpomenu na email co poslala z letiště. Plán na dnešní večer mají jasný.

Z poklidu mě vytrhnou dva páry bot klapající po kamenném dláždění. Dům, s balkónem nad boční uličkou kde právě vegetuji, není zrovna na frekventovaném místě. Místní to určitě nejsou, turisti? Co by tu dělali? Zaposlouchá se.

Jisté kroky, pravidelný rytmus. Kluk. Nebo spíš chlap. V praktické obuvi do města i terénu. Druhý pár zní víc nejistě. Určitě jsou to podpatky, ale proč nejistě? Kameny dláždící chodník jsou velké a hladké, žádné kočičí hlavy. Přítelkyně na nich nemá problém ani na jehlách.

Pak je zahlédnu. Zastavili se přímo v ústí uličky. A měl jsem pravdu. Chlap v džínách, košili a pevných polobotkách. Ženská celá v červeném. Upnutý top, sukně a dokonce i ty boty na podpatku jsou červené.

Jestlipak má podprsenku? Napínám zrak, ale dávám pozor abych se ani nepohnul. Křesílko ve kterém sedím je sice pohodlné, ale rozvrzané. A uličkou se každý zvuk nese. Což pár dole vzápětí potvrdí, slyším každé jejich slovo až na balkón:

"Už to nevydržím, neudělám ani jeden krok." Roztřeseným hlasem fňuká ženská.

I na dálku je vidět jak se jí třesou nohy. Rukou se přidržuje zdi, přešlapuje, neví jak se postavit. Aby ne, vyrazit na výlet v nových botách, to je nápad. Navíc na podpatcích... Chm, ženské!

"Ale?!" kontruje chlap. "Říkal jsem ti, že to není dobrý nápad. Že je to daleko, hodně chození..."

"Prosím..." co následuje zní skoro zoufale. Chlap nic, nechává jí v tom se koupat. Navíc, co asi zmůže? Vytáhne z kapsy druhý pár pohorek?

"Netrap mě, vždyť víš co..." škemrá ženská, "a vždycky máš záložní plán..."

Záložní plán? Jasně ty hloupá, letí mi hlavou, sundej si boty a jdi bosky. Na to nepotřebuješ vysokou...

Chlap se usměje. Chytne jí za rameno a rozhodně jí vede hlouběji do uličku. Do háje, proč? Po deseti metrech se sice lomí, ale žádný průchod skrz blok baráků tam není. Žádná zkratka do centra, prostě slepá ulice. Ten pohled absolutního zklamání bude stát za to, ještě že vidím do obou konců uličky...

Sotva však pár zajde za ohyb, situace se kompletně změní. Chlap zastaví a zavrčí: "Opřít o zeď a sukni nahoru!"

"Tady?!" hodí po něm nejistým pohledem. "Vždyť nás někdo uvidí...?!"

"Věř mi trochu!" ujistí jí chlap s úsměvem.

Než se vzpamatuji z překvapení, ženská stojí opřená zády o zeď a ukazuje prádlo celému světu. Jednoduchá tanga bez ozdob. Samozřejmě červená. Navíc nyní jsou blíž a už jasné že podprsenku nemá. To by se jí bradavky tak nerýsovaly.

Nehýbe se a čeká. Zrychlený dech slyším až na balkón, hrudník se trhaně zdvihá a klesá, napětí elektrizuje vzduch. I já jsem napjatý jak struna, co bude dál?

Chlap zaklekne, pohladí stehno: "Ukaž!"

Nedělají to poprvé, jedno slovo stačí a ona ví co dělat. Přizvedne nohu, pánev vpřed. On tak může zaháknout palec za okraj kalhotek a odsunout je stranou. Napjatá látka se jí zařezává do boku, v trojúhelníku klína se ukáže mušlička pokrytá krátkým koberečkem chloupků.

Bez důvěrného doteku to neobešlo, ženské unikne vzrušený vzdech a vyjde mu klínem vstříc. Co teď on? Drží látku stranou, ústa se blíží... To jí bude lízat? Dospělá varianta 'Pofoukám ti to a bude líp?'

Ne. Něco vzal do zubů a tahá... Okamžik později vím. Venušiny kuličky. Jedna barevná kulička na niti, pak další opouští kundičku s mlasknutím které si spíš představuji než slyším. Vždy když jedna z nich projde přes pysky, ženská vzdechne a zachvěje se.

Tak novými botami to nebylo, dochází mi.

Chlap sklidil kuličky a s hlavou opět zabořenou v klíně své přítelkyně se činní. Tyhle mlaskavé zvuky si představovat nepotřebuji, slyším je až moc dobře. Mé přirození, bolestně nalité krví, napíná látku šotek a touží po osvobození. Čert aby vzal staré rozvrzané křeslo, nemůžu si dovolit jediný pohyb!

Dole mezitím věci nabírají na obrátkách.

"Už..." chraptí ženský, hlas zastřený vzrušením.

"Kalhoty, dělej!" kontruje chlap a pustí napruženou látku.

"Plesk!"

"Au!" sykne ženská, "opatrně!"

Odpovědí je jí zadržovaný smích ke kterému se po přidá zvuk rozepínaného zipu. Horečné pohyby, holka opřená čelem ke zdi, zadek vystrčený. Chlap zvedá sukni, chvilka hledání... Příraz.

"Ách!"

Polknu a znovu zarazím ruku jen centimetry od zipu poklopce. Opatrně poposednu abych lépe viděl. Židle zavrže. Strnu. Srdce se mi rozbuší úplně jiným typem vzrušení, ale nakonec není důvod. Ty dva dole zcela zabraní sami do sebe. Povzbuzen, nakloním se ještě víc...

"Klap! Cinky-linky-link! Bam!" hlasité bouchnutí dveří nás všechny zmrazí uprostřed pohybu.

"Haló... Je někdo doma?" Pokračuje z hloubi bytu má přítelkyně v halekání. Dotaz se nese a rozléhá uličkou a pobídne nás k aktivitě. Já zapadnu zpátky do křesla a tvářím se jako kus nábytku.

Ženská, oči jak dva talíře, loví kalhotky z úrovně kotníků: "Myslela jsem že tu nikdo není...", náznak paniky v hlase, "že to máš obhlédnuté...?!"

Chlap pozbyl jistoty, hází pohledem všude kolem a snaží se neskřípnout si ptáka do zipu.

Mám problém se nesmát, jako malé děcka, přistižené dospělým při lumpárně mizí fofrem za rohem. Ještě zahlédnu napůl nahý ženský zadek. V té rychlosti si skřípla lem sukně pod kalhotkami. Pak už jsem slyším dva páry bot klapat po kamenném dláždění. Oba jsou nejisté a uspěchané.

Stále ještě zadržuji smích, když se ve dveřích na balkón objeví přítelkyně: "Ty jsi tady? Proč jsi se neozval když jsem volala?"

Má na sobě tenkou halenku zpod které prosvítá krajka podprsenky. Neutěšený stav v kalhotách se připomene a v dalším okamžiku jí držím v náručí, ústa spojená v polibku.

"Vysvětlím ti to později..." Rukou vklouznu pod sukni, hebký zadeček sevřu do dlaně. Nadšeně se mi poddává, prsty vjedou mezi stehna... A místo látky kalhotek najdou holý, roztoužený klín.

"Chyběl jsi mi..." Šeptne místo vysvětlení.

Dál nepřemýšlím, opřu jí o zeď vedle dveří a vyhrnu sukni.

"Tady?!" hodí po mě nejistým pohledem. "Vždyť nás někdo uvidí...?!"

"Ššš, věř mi trochu!" ujistím jí s úsměvem...