Normální lidé s normálním zaměstnáním o Velikonočním pondělí nepracují. Moje zaměstnání normální není. A já normální jsem? Je na mě abych věděl a na vás aby jste si to zjistili. Stačí se objednat, číslo na firmu najdete v seznamu a ceny máme rozumné.

Ding-dong! Zmáčknu zvonek a čekám. Zarachotí zámek, dveře pootevřené na škvíru.

"Ano?"

"Velikonoce s.r.o. Mám tady pro Vás tu výplatu."

"Ach tak," další zarachocení, dveře se otevřou, "tak to pojďte dál..."

Slečinka je mladá, štíhlá jako proutek. Černé vlasy svázané do drdolu. A evidentně se hodila do gala. Bílou halenkou prosvítá podprsenka, vypasované džíny. Určitě u nás objednává poprvé, celá se červená a neví co s rukama.

V obýváku sundám z ramene dlouhé pouzdro, cvak, cvak, otevřu jednu i druhou západku. Co cvaknutí, to cuknutí. Je načase jí trochu rozptýlit.

"No jo, Velikonoce. V krámech jedna kraslice vedle druhé, čokoládoví zajíci, pomlázky. Jenže, který kluk si v dnešní době ještě dokáže uplést tu svojí? Dřív pletli všichni. Mladí, staří, byl to zvyk. A šupat holky chodili také všichni."

Krátce se odmlčím, pak pokračuji. "Dneska? Ty mladí to neumějí, a ty staří? Ty už přeci nejsou děti, už z toho vyrostli... a radši si na koledě dají panáka. Věčná škoda!"

Slečna to vidí stejně, podvědomě pokyvuje hlavou. Jak by ne, jinak bych tu nebyl.

"Ale od povídání jste si nás neobjednala, že." Z pouzdra vytáhnu pomlázku. "Jak si budete přát vyplatit? Přes kalhoty? Přes prádlo? A nebo na holou sedínku?"

"Asi přes kalhoty." pípne.

"Při první objednávce dobrá volba. Tak se mi otočte slečno, začneme!"

Pomlázka hvízne a pohladí vyšpulený zadeček. A podruhé. A potřetí. Nijak netlačím, začít se musí zlehka, pěkně rytmicky. Navíc, i lehká plesknutí se dokáží nastřádat.

Lehký začátek slečinku navnadil. Uvolnila se, nervozita je kdo ví kde. Dokonce občas lehce vzdechne. Zrovna se chystám přejít ke skutečné výplatě a přitlačit, když...

"Jauvajsky... prosím Vás? Bylo by možné si zbytek pomlázky vybrat jinak? Jak jste nabízel; na holou sedínku?"

"Samozřejmě, náš zákazník, náš pán. Budete si přát olejíček?"

"Olejíček?"

"Pokud je kůže příliš suchá, při výplatě na holou může snadno dojít k jejímu porušení. Olejíček kůži zvláční a pomůže problémům předejít. O krvavé pruhy na zadečku stojí málokdo." vysvětluji. "Navíc je v ceně."

"Nechám si od Vás poradit, přeci jen, Vy jste tu expert." červená se slečinka.

"Takže olejíček."

Z pouzdra na pomlázky vytáhnu lahvičku. Slečince nic říkat nemusím. Džíny spustila ke kolenům. Kalhotky -- šedé, nezdobené, avšak velmi elegantní -- také. Vystrkuje na mě zadeček a čeká.

Štědře nakapu na obě obnažené půlk, do dlaně také. Dotku se jí, utlumený vzdech. Po rozehřívacím kole zarudlý zadeček hřeje. Pečlivě, nevynechat ani centimetr, vmasíruji olejíček do obnažené kůže. Snaží se, ale než skončím, tlumit vzdechy se jí nedaří.

Ustoupím, svist, plesk! Poskočí. Výplata se od začátku na rozehřátí dost liší. A na holou? Jeden by neřekl, avšak i tenká látka, třeba kalhotek, dokáže 'pohlazení' pomlázkou utlumit. Držím tempo, ani moc silně, ani moc slabě, pomlázka dopadá a barví zadeček do ruda. Překvapivě, až na pár vyjeknutí, děvče drží a necuká.

Svist! Plesk!

"A jsme u konce!"

Když natahuje kalhotky a džíny, zkontroluji výsledek. Krásná sytě růžová barva, přerušená jen párem rudých pruhů kde pomlázka dopadla naposled. Kůže neporušená, krvavé šlice se nekonají. Prostě profesionálně odvedená práce.

"Doufám, že jste s našimi službami spokojená, slečno, a doufám že u nás neobjednáváte naposled." vysypu ze sebe naučenou větu zatímco platí.

Neřekne ano, neřekne ani ne. Jenom při odchodu si všimnu jak se staví -- tak aby kalhoty byly přes prdelku co nejvíc vyšponované. A ten výraz v obličeji...

Myslím, že u nás objedná znovu. A ne jen na Velikonoce.